Na svatého Martina a den poté se nový ostravský klub Heligonka proměnil v útulný obývací pokoj. Dvě černá kožená křesla, stoleček s texty písní a bílým porcelánovým hrnkem čaje, lampa, piano, na něm láhev vodky a nenápadná štamprle. Štamprle, jejíž symbolický význam by osvětlen až na konci koncertu. Večer věnovaný písním Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého se nesl v duchu vzpomínek na osmdesátá léta a ve znamení myšlenky, že písnička je nad všechny ideologie. Čech Jaromír Nohavica a Polák Robert Kusmierski přivolali do Heligonky východní vítr a během necelých dvou hodin nabídli divákům nejznámější písně dvou slavných ruských bardů. Úvodní Píseň pro V. V. zazněla v podání Jarka Nohavici sólově jen s kytarou, načež si na levé křeslo přisedl Robert s akordeonem, aby pomohl písně oživit promyšlenými aranžemi. Po svižné Píšu historický román zazněla s výborným doprovodem Píseň o příteli a Před sochou Puškina, která nám připomněla posedlost záznamovou technikou a pomíjivost okamžiku. Píseň Vězeňská zazpíval Nohavica sám pouze s doprovodem Robertova akordeonu s takovým emociálním prožitkem, jako bychom před ním mříže doopravdy viděli. Dramaturgicky byl koncert postaven, jak už to o Nohavicových koncertů bývá zvykem, na střídání veselosti a smutku, bílé a černé, nebe a pekla. Od emoce k emoci, z Moskvy do Vladivostoku… Jedním z vrcholů byla Vysockého geniální Píseň o převtělování a On se nevrátil z boje. Uvědomujeme si všichni, za co bojujeme? Honem to nahlásit! V Okudžavově vizuálně silné písni Bitevní pláno jsme se museli přizpůsobit pomalejšímu tempu, než je jízda v kočáře, ale celkovému vyznění to naštěstí neubralo. Kdo si nepoklepával do rytmu nebo se nevrtěl u Ranní rozcvičky, v níž se pěvecky zapojil i Robert, byl asi na návštěvě v jiném obyváku. Před Okudžavovou písní Setkání s A. S. Puškinem Nohavica zavzpomínal na počátky své kariéry v porubském DK Poklad, kde tato píseň v roce 1982 zazněla veřejně poprvé. V pauzách mezi písněmi velmi záživnou a nenucenou formou ozřejmil svůj vztah k oběma ruským písničkářům, vysvětlil problematiku překladu písní do jiného jazyka a zavzpomínal, v jakém ovzduší a s jakým přijetím tyto písně kdysi zpíval. Také Robert Kusmierski dostal příležitost zahrát si sólově jednu ruskou píseň. Jedinečným zážitkem byla píseň Úvěr času, při níž Robert vyměnil akordeon za piano a velmi citlivě Nohavicu doprovodil. Stejně tak jedna z nejznámějších Pravda a lež upoutala svou silou a stylovou čistotou. Překvapením byla ruská verze písně Pane prezidente v Robertově podání, která přesvědčila o tom, že není jen vynikající instrumentalista, ale i zpěvák. Skvělá Ten který přede mnou s ní žil po nostalgickém lyrickém Půlnočním trolejbusu kontrastně přivedla diváky do varu. Chcete vidět dva v jednom? Přijďte na kabaretní číslo Váňa a Zina! Zajímavým bodem koncertu byla Píseň o hlupácích, jejíž text Nohavica během zpěvu spontánně glosoval, a dostala tak podobu zdařilé herecké etudy. Závěrečné vlastní písně Moskevská virtuálka a Festiválnyj privjet už jen završily pestrý večer. Nohavica z not zahrál poslední Okudžavovu píseň a jako přídavek zazněla „neruská“, jedinečná a mystická Kometa. Poté hostitelé tiše opustili obyvák. Na klavíru po nich zbyl na pugét karafiátů, štamprle pana Okudžavy a v pokoji spokojení návštěvníci.
11.11.2015 Markéta Sýkorová
Zpět