Ve stejném obývacím pokoji se o den později konalo setkání s písněmi Karla Kryla s názvem Morituri te salutant. Během téměř dvouhodinového vystoupení zazněly Heligonkou nejznámější Krylovy písně, od těch nejslavnějších, až po písně méně známé. Pro hosty, kteří navštívili podobný koncert v loňském roce v ostravském Parníku, nebyl zřejmě dramaturgický výběr písní až takovým překvapením, ale o to více mohli ocenit několik jedinečných okamžiků. Koncert provázela řada Nohavicových vzpomínek – od prvního setkání se svým vzorem v roce 1969, kdy mu jako patnáctiletý kluk tleskal v porubském amfiteátru, až po „slavně neslavný“ výlet do Vídně s Josefem Streichlem a první společné vystoupení na jednom pódiu. Nohavica navlékal večerem Krylovy písně na pomyslnou šňůrku jako různobarevné perličky. Pestrost byla patrná především v nových aranžích s akordeonem, které často dodaly písni jinou náladu a vyznění, než známe z originálu, ale také osobitě pojatým kytarovým doprovodem. Kateřina nebo Pieta oživly nenápadným jazzovým hávem. Zajímavě pojata byla protiválečná píseň Stéblo pšenice, kterou Nohavica chytře zazpíval šlitrovsky naivním stylem, nebo výborná Nehažte kamení. Pro píseň Jeřabiny se Nohavica zvedl z křesla a v těsné blízkosti prvních hostů ji naprosto suverénně a čistě zazpíval „a capella“. Zcela nepřesvědčily písně jako Důchodce nebo Bratříčku, zavírej vrátka, kde se špatný nástup protáhl až do konce. Naopak vynikající, jemně a citlivě zazpívaná byla Nohavicova píseň Co se to stalo, bratříčku?, které předcházelo seznámení s historií jejího vzniku. Písně jako Veličenstvo Kat nebo Anděl se Nohavica rozhodl rapidně zdynamizovat a zrychlit, čímž byli možná někteří věrní znalci Kryla zaskočeni, avšak v důsledku to mělo náboj a získalo zase jinou dimenzi. V druhé půli koncertu udělal Nohavica něco, co zřejmě nikdo nečekal a co zaznělo Heligonkou poprvé – vyzval diváky, aby se jej otevřeně zeptali na cokoli souvisejícího s Karlem Krylem. Počáteční rozpačité mlčení bylo po chvíli prolomeno a hovořilo se o věcech příjemných i nepříjemných, každopádně s upřímností, vyrovnaností a pro mnohé překvapivou otevřeností. Z pěveckých výkonů večera byl také zřejmý Nohavicův osobní vztah k té či oné písni – nadčasovou Spinkej, synáčku, spi zazpíval niterně a citlivě, zatímco Veličenstvo Kat téměř rapově odrecitoval. Diváci se dočkali písní Lilie, Martina nebo Píseň pro neznámého vojína, kterou Nohavica zazpíval bez kytary pouze s doprovodem akordeonu. Robert Kusmierski skvostně zazářil v polské verzi Krylovy písně Lásko, jejíž refrén zazpívali s Nohavicou naprosto famózním dvojhlasem. Na závěr zazněla za doprovodu varšavského „flašinetu“ jedna z posledních písní Karla Kryla Demokracie a koncert uzavřela niterná a poetická Vánoční. Setkání s písněmi Karla Kryla se neslo v duchu vzpomínek na „malého velkého“ člověka, který ten večer sedí v obývacím pokoji s námi.
Zpět