Říká se, že když je dvěma lidem souzeno se potkat, prostě se jednou potkají. A platí to i mezi muzikanty. Co na tom, že jeden je Polák a druhý Čech, je mezi nimi téměř dvacetiletý věkový rozdíl a než se poznali, dělali oba jiný hudební žánr. Prostě se našli, ozubená kolečka do sebe zapadla a my už druhým rokem můžeme v Heligonce navštívit koncert s názvem Jarek a Robert. Kdo měl možnost vidět v akci dvojici Nohavica Kusmierski vícekrát, určitě si všiml jejich naprosté sehranosti. Mohlo by se zdát, že Čech je šéf a Polák poslouchá, slovy Jarka – vždy musí být jeden velitel vozu, ale po pár písních každý pozná, že jsou si na pódiu rovnocennými partnery.
A jaký byl jejich koncert 25. března 2017? Přesně úderem sedmé hodiny se na scéně zjevil Jarek v modré košili a sám s kytarou spustil píseň Ještě mi scházíš, kteří mnozí jistě znáte z alba Divné století nebo Roku ďábla. Nohavica je z těch zpěváků, kteří nemají zálibu v rozsáhlých slovních úvodech. Diváky vítá jasně a stručně, neboť ví, že nepřišli na přednášku, ale na koncert, a nemá se kecat, ale zpívat. (Až na výjimky se mu to daří.) Jak už v Heligonce bývá zvykem, někteří hosté si v rauši, že konečně vidí TOHO Jarka naživo, neodpustili neslušný zvyk a už na počátku koncertu vytáhli mobily a foťáky. To se děje běžně a každý zpěvák na to reaguje jinak. Nohavica má dar vše přetočit do humorné formy, takže i tentokrát dotyčné slušně pokáral s tím, že možnost k focení bude na konci koncertu, a navrch využil tématu a zahrál píseň Mobil. A jaký byl hudební playlist dále? Pestrý. Střídaly se písně starší, novější (Kopaná, Hokejová milostná, Hanba sláva, Černá jáma), smutné (Podzemní prameny, Zbloudilý koráb) i k popukání (Zadek jak žok, Mě snad jebne). Prověřit dílo pana Pleskota a to, jak funguje akustika sálu, jsme měli při písních Svatební, kdy „hou, hou, hou“ znělo sborově celým sálem, U Příbora nebo při dvou písních z legendárního alba Tři čuníci – diváci si střihli oblíbeného Kozla nebo písničku V moři je místa dost, ve které jsme se díky nové „sluneční“ aranži a Robertově skvělému klavírnímu doprovodu ocitli na Floridě, mezi beachboys a slunečníky. A nebyl by to správný klub, kdyby v něm nezazněla trocha jazzu – takže došlo i na basovou kytaru. Vzhledem k tomu, že v Kabaretu BO s nimi tvoří tzv. Trio de Janiero i Jiří Krhut, jazzový standart JaDa zazněl bez bicích, stejně jako známá jazzová pecka po slovensky s názvem Just a gigolo, při které je na šňůrách doprovází Pavel Plánka. Ale chlapci si poradili i jako duo a jak to má u jazzu být, šilo to nejedním divákem. Během koncertu se také ukázalo, že díky novým klavírním aranžím Roberta Kusmierskeho se i ze starých písniček, které nás už zdánlivě nemohou ničím překvapit, může stát nevšední hudební zážitek – to je případ Podzemních pramenů, které by si v nové úpravě zasloužily vyjít ještě jednou na desce. Na koncertu zazněla i pěvecky těžká píseň Petra Hapky Kocour se schoulil na tvůj klín, kterou si Jarek střihl s klavírem a při které dokázal svůj rozsah. Zpestřením večera byly dvě návštěvnice, které se zjevně zdržely (prý v práci), přišly pozdě a ještě seděly v první řadě. Kdo zná Jarka, ví, že to rozhodně nemohl nechat samo sebou a do konce koncertu se pak ony dvě dámy staly terčem jeho vtipných poznámek. Pokud jde o hudební nástroje, i zde byla nabídka pestrá. Zazněla flétna (Kopaná), heligonka (Přívozská puť, Ostravo), housle (Tramvaj) i balalajka, kterou Jarek doprovodil Roberta zpívajícího rusky. A zazněl i nový protest song Hanba sláva, který naráží na současnou společensko-politickou situaci a při kterém Jarek už tradičně rozdělil Heligonku – jak „prý“ říká klasik „jedním jebem“ – na dvě poloviny a donutil publikum vyjádřit svůj občanský postoj – ti vlevo musí křičet hanba, ti vpravo sláva. Pokud se na koncertě našel někdo, kdo přišel na romantického, oduševnělého Nohavicu, jak ho zná z Darmoděje a Komety, mohl být mírně vyděšen slovy a výrazy, které v některých písních zazněly. Sám Jarek si je této své tvůrčí „rozpolcenosti“ plně vědom, ale černou i bílou si umí obhájit tak, že už to nikoho nemůže zarazit. Největší úspěch sklidila novinka s názvem Mě snad jebne – jedna z písní inspirovaných naším každodenním životem, a tím, co se děje kolem nás. Jako host vystoupil na pódiu i člověk, který běžně sedí v zadní části sálu a stará se o to, aby všichni dobře slyšeli. Skvělý skromný zvukař Martin Melichar byl Jarkem vyzván, aby se přišel předvést, a tak jsme měli možnost slyšet coververzi písně Erica Claptona Tears in heaven s textem Havířovský kluk – hrál Martin, zpíval Jarek. A šlo jim to! Že to nejlepší má přijít těšně před koncem dokázali písní Empire state, která je oblíbená hlavně mezi ženským pohlavím, a doufejme, že ji uslyšíme na nové desce. Svlíkni si košilku, Dokud se zpívá a Mám jizvu na rtu, to byl závěrečný trojlístek, po kterém následovaly již tradiční ovace vestoje.
A na konec tip pro všechny, kdo ještě neviděli Kabaret BO a v lovu na lístky do Heligonky zatím nemají štěstí. Koncem června se Jarek s Jirkou a Robertem chystají svým kabaretem „dobýt Prahu“ a vyjedou si do pražského Lucerna Music Baru. Takže, milí Ostraváci, nezoufejte, že nemůžete sehnat lístky, udělejte si výlet do Prahy a podpořte naše trio v místech, kam sahají kořeny kabaretního žánru a kde vystupoval už Karel Hašler. Bo to stojí za to!
25.3.2017 Markéta Sýkorová
Zpět