V zadní části pódia obrovská váza plná rudých karafiátů, po stranách světlem ozářené podobizny žen od Jana Zrzavého v bílé paspartě a mezi obrazy Jaromír Nohavica ve sněhobílé košili. Takový pohled se přesně v sedm hodin naskytl návštěvníkům Heligonky, kteří si v úterý 8. března přišli užít koncert s výmluvným názvem Bonboniéra k MDŽ. Kdo čekal, že se při příchodu do klubu budou rozdávat čokoládové pralinky, neuspěl. Metafora bonboniéry označovala koncert pro něžné pohlaví, složený z písní milostných, písní o ženách a především o lásce, o lásce v jejích nejrůznějších podobách. Že jsou ženy a láska stále vděčným tématem a věčnou inspirací dokázal Nohavica s lehkostí sobě vlastní.
Během dvouhodinového koncertu zazněly jak písně starší a méně známé (Láska je jak kafemlýnek; Kytky v květináči; Opuštěná; Natašo, lásko má; Bahama rum; Monika aj.), tak písně novější a na koncertech často zaznívající (Zatanči; Těšínská; Minulost; Telegram; Ještě mi scházíš; Ona je na mně zlá atd.). Podobně jako v životě a ve vztazích, střídaly se nálady, pocity a emoce, stejně jako se střídal hudební doprovod na šestistrunnou kytaru s kytarou dvanáctistrunnou. Když bylo něhy a nostalgie příliš, přišlo odlehčení v podobě někdejšího internetového hitu Za hotelovou zdí, jež měli před několika lety posluchači za úkol dokončit. Jak je vidno, Nohavica nebyl s žádnou z verzí spokojen tak, aby ji připojil ke svým slokám, a tak závěr zůstává, po mém soudu k dobru písně, stále otevřen. Příjemným zpestřením a ozvláštněním koncertu bylo zapojení Nohavicovy vlastní milostné poezie, ať už drobných lechtivých čtyřverší, nebo delších lyrických útvarů, které se nenásilně střídaly s písněmi a při nichž měl člověk leckdy pocit, zda básnický subjekt neprozrazuje se svého hájemství příliš mnoho. Největší ticho v sále nastalo při niterné písni To jste mi neřekli, kterou Nohavica složil po své návštěvě polské Osvětimi, a v níž dokázal, jak je možné na malém prostoru sdělit úplně vše. Premiérové bylo uvedení písně Já velké touhy plný jsem byl.
Během koncertu nastaly i humorné okamžiky související s Nohavicovou úvahou nad ojedinělým genderovým složením publika, kdy ženy tvoří značnou převahu (asi 130 žen na 30 mužů), a proto by jim měli pánové v zájmu nepřetažení délky koncertu o přestávce „darovat“ své pánské WC a sami zajít trošku „porezivět“ Dolní Vítkovice. Jako souhlas s daným návrhem zaznělo kromě huronského smíchu na daný povel jednohlasé mužské ANO. V rámci písně Proutníci kluci pak proběhl krátký sociologický průzkum, zkoumající, kterých ženských jmen z písně se v Heligonce nalézá nejvíce. Výsledek? Marií!
Škoda, že v rámci tématu večera nezazněly písně Líbíte se mi; Maruška; Zestárli jsme, lásko nebo Ženy; i když je jasné, že během jednoho koncertu se nikdy nedá stihnout vše a v rámci celkové tvorby se jedná vždy o užší výběr. Jako závěrečný trojlístek zazněly písně K našim šedesátinám, Dokud se zpívá a Kometa. A protože byl Mezinárodní den žen, odnesly jsme si všechny domů milou pozornost – červený karafiát, který Jaromír Nohavica před koncem za asistence dramaturga Pavla Giertla vlastnoručně rozdával.
Ženy, těšme se na příští rok!
Zpět