Večer na svatého Václava nám v Heligonce Jaromír Nohavica opět předvedl, jaký má vztah k poezii. Konal se zde pořad s názvem Básníkům české země. Kdo si zakoupil lístek v očekávání přednášky o české poezii 20. století, nepochodil. Přesně s úderem sedmé hodiny večerní Nohavica vstoupil na pódium a svůj poetický večer uvedl písní Já chci poezii, oblíbenou a na koncertech často hranou skladbou ze zatím posledního alba Tak mě tu máš.
Dramaturgicky Nohavica během večera promyšleně střídal přednes poezie se svými písněmi, z valné většiny jím samým zhudebněnými básnickými texty. Když už byla nálada příliš smutná nebo nostalgická, vzal do ruky kytaru a změnil ji. Večer byl ojedinělý i reakcemi publika – po básních se netleskalo, aby mohly v hlavě a srdci doznít. O Nohavicově lásce k poezii se všeobecně ví, ne nadarmo byl knihovníkem a o tom, že má doma malý antikvariát, po 28. září už nikdo nepochybuje. Pro večer si připravil několik textů od svých oblíbených autorů. Jak sám přiznal, básně vybíral zcela intuitivně, pocitově, se snahou nepředstavit divákům ty nejznámější texty, ale naopak, připravit si pro přednes to, co je jeho srdci blízké, a přiblížit lidem daného básníka třeba i trochu z jiné stránky.
Zajímavé je Nohavicovo dělení poezie – odděluje tzv. báseň na papíře, tu, kterou čteme, ale neříkáme ji nahlas, a tzv. báseň říkanou. Poezie mluvená, recitovaná, poezie vycházející z úst přímo do ucha – to je pro Nohavicu ta pravá poezie. Jinak ji považuje za písmenka uvězněná na papíře. Dostali jsme se tedy hlouběji do počátků lidové slovesnosti, kdy byla poezie opravdu předávaná z generace na generaci především ústní formou – považujme tedy tuto poezii za naše kořeny.
Vyjmenovávat zde kompletní výčet autorů a názvů básní, které Nohavica ten večer přednesl, by bylo dlouhé, ale pojďme si zmínit alespoň pár příkladů. František Halas a Sedí smutná paní. Báseň z poloviny 50. let o tom, jak Božena Němcová vyspravovala šaty příštím básníkům. Petr Bezruč a Slezské lesy. Jaroslav Seifert a O domově. Vítězslav Nezval a Divoké husy. Josef Hanzlík a Má láska pod mostem. Za autora, který mu stál u kolébky, považuje Nohavica Františka Gellnera. Básník, jehož poezie je plná elánu, vzdoru, cynismu, erotiky i odhodlání, byl během večera jedním z nejčastěji citovaných. Ze zhudebněných Radostí života by měl známý bouřlivák jistě radost, a kdyby se mohl s Nohavicou potkat, určitě by si měli o čem povídat. Ze zhudebněných Gellnerových textů zazněly Radosti života, Napsala mi psaní, To je teď celá moudrost moje, Pod mrazivým nebem nebo V kavárně u stolku lecco se řekne. Pokud jde o současné autory, Nohavica vzpomenul svého oblíbence J. H. Krchovského, u jehož veršů si prý často povzdychnul nad tím, proč to nenapsal on sám. Osvěžující byla ukázka z tvorby olomouckého básníka Radka Malého.
Během večera byla částečně nakousnuta problematika autorství Slezských písní, které se Nohavica dlouhodobě věnuje, a nebojácně tak čeří konzervativní vody literárních vědců. Za jménem Petr Bezruč se podle něj skrývají dva básníci – nadanější Ondřej Boleslav Petr a vychytralejší Vladimír Vašek. Ten po smrti svého kamaráda bere jeho básně, přepisuje je, přidává k nim své a celý konvolut pak vydává pod pseudonymem Petr Bezruč jako Slezské písně. Nejen proto, že je sám básníkem a disponuje obrovským citem a smyslem pro jazyk, ale i díky řadě faktických důkazů, na něž bohužel ten večer nezbyl čas, se Nohavica domnívá – a my mu prý musíme věřit J – že ty nejlepší básně ze Slezských písní napsal Ondřej Boleslav Petr. Čnějí. Jsou jiné. Rytmicky, stavebně, tematicky, obsahově. Věděli jste třeba, že školou povinná Maryčka Magdónova byla původně a správně Maryčka Magdoňova? On totiž v našem kraji nežije a nežil žádný pan Koždón, Bartón, Bystrón, ale pan Koždoň, Bartoň a Bystroň. To pak stačí chvilka nepozornosti, znaménko znamenající háček skočí o jedno místo dozadu a už je z něj čárka. A z čárky pak literární omyl století! Z Bezručovy tvorby Nohavica zhudebnil a zahrál Kantora Halfara, Maryčku Magdoňovu nebo Par nobile.
Pro Jaromíra Nohavicu byl večer výjimečný také tím, že jej z polstrovaného gauče po levé straně pódia pozorovaly jeho učitelky ze základní školy. Nejen jim věnoval nestárnoucí báseň Františka Hrubína Kuřátko a obilí, která se nesla Heligonkou téměř sborově a s dikcí jako v první třídě. A světe div se, mnozí ji opravdu stále umějí zpaměti, vždyť nejedna maminka či babička čte dětem před spaním českou klasiku – Dvakrát sedm pohádek Františka Hrubína. Jako přídavek dětské poezie zazněla básnička Co děláme o přestávce, kterou si jistě pamatujete z desky Tři čuníci.
Že to byl večer po všech stránkách pestrý, dokazuje i fakt, že v druhé půli pořadu došlo i na hip hop. Jedinečná básnická skladba Karla Šiktance Adam a Eva o tom, že lilo lilo, bíle lilo, bez milosti, bez lítosti, liliově bíle lilo, až se slilo, co kde bylo, zazněla jako rap a divákům se tajil dech. Došlo i k paralelám na současnou situaci naší Evropy – básní Jen jednou Jaroslava Seiferta. Diváci měli i možnost zazpívat si, třeba u zhudebněné Balady Josefa Macha.
Slyšeli jsme také Dezertéra Jiřího Šotoly, píseň, kterou můžeme taky občas slyšet na koncertech. Z dalších přednesených textů jmenujme Jam session Václava Hraběte nebo Harfu ve sněhu Jana Skácela, kterou Nohavica uchopil snad nejlepším způsobem ze všech. Jako by slova nečetl, neviděl, ale jako by je žil. Novinkou i pro mnohé znalce poezie bylo to, že Jaroslav Seifert byl nadšeným fanouškem fotbalu a v roce 1936 napsal vtipnou báseň o prohře Sparty pod názvem Před branami stadionu. A samozřejmě nechyběl ani Karel Hynek Mácha, jehož trochej by chtěl Nohavica tak rozebírat, mylně považovaný za básníka lásky.
Jako odlehčení zazněla Truchlivá balada o dívce jménem Svatava, píseň o nadšené fanynce poezie, která však podlehla známému svůdníkovi Slávkovi. Závěr tvořil šťastně vyvedený trojlístek – píseň, v níž Nohavica vzdává hold básníkům české země – Mám jizvu na rtu, Kořím se Manon Vítězslava Nezvala a překrásná syrová Svlíkni si košilku, zazpívaná a capella. Poezie neumřela. Byla, je a bude.
Markéta Sýkorová 29. 9. 2016
Zpět