Povídání z plachetnice (22. 9. – 1. 10. 2023) aneb vzpomínka na kapitána
Nikdy jsem se na moři neplavila. Vyprávění o pobytu na jachtách ve mně vždy evokovalo filmy o zbohatlících nebo plachetnicové závody. Byla jsem proto velmi překvapena, když mi počátkem srpna přišla od kapitána Kamila A. nabídka na doplnění posádky pro týdenní plavbu kolem Elby koncem září. Mé srdce dobrodruha zajásalo, byla jsem potěšena, ale racionální hlava si přirozeně sama začala házet klacky pod nohy. Zvládnu to? Neprobliju to tam a nebude z toho ostuda? Tisíce „co když a co kdyby“ se mi honilo hlavou asi týden. Naštěstí mě mé nejbližší okolí stoprocentně podpořilo s tím, že takové nabídky se neodmítají a byla bych opravdu úplně blbá, kdybych kvůli nějakým vsugerovaným obavám nejela. Přiznám se, že mě zlákala i slíbená sestava hudebníků a vůbec představa fajn party a opožděné dovolené po začátku semestru, i když jsem znala jen tři lidi (vlastně čtyři, jak se později ukázalo). Potvrzuju tedy svou účast Kamilovi, posílám mu zálohu a vyrážím do Decatlonu občíhnout jachtařské oddělení. Přece tam nebudu za nepřipraveného nováčka! Kupuju slušivou bílou nepromokavou bundu, šusťáky, proteinové čokoládové tyčinky a mám z toho radost jak malá holka. Kristýna mi do práce přináší zásoby ze své bohaté lékárničky. Kinedryl bych pochopila, ale když mi vysvětluje, proč si vzít i lexaurin a xanax, mírně znejistím. K čemu mi tam mají být prášky, jejichž jména jsem nikdy neslyšela? „Když ti bude hodně zle, tak tě to oblbne a nebudeš to tak moc vnímat, bude ti všechno jedno a usneš“, říká Kristýna. Aha. Balím tabletky do své kapezetky a doufám, že ani jednu z nich nebudu potřebovat. Honza Řihošek mi u Kuděje vysvětluje, proč si brát tašku a ne kufr, a trpělivě se zkušeností pedagoga odpovídá na všechny mé blbé a ryze babské dotazy, za což jsem mu nesmírně vděčná. Kde se dá na lodi všude spát? Je tam sprcha? V kolik se vstává? Jak se tam rozděluje práce, kdo se o co stará? Můžu si v té sprše na lodi umýt vlasy? Kolik je tam záchodů? Co když přijde bouře? Kam se chodí zvracet? Připadám si jak dítě, co poprvé jede samo na tábor a neví, zda se víc těší nebo bojí. Po domluvě, že budu spát v kajutě s Honzovou Šárkou, neboť Honza bude spát a hlídat na palubě, se mi uleví a těšení převažuje. Se Šárinkou se scházíme ve městě na vínečku, probíráme, co vzít sebou, a více se poznáváme. Šárka je baba od Ostravy jako já, rázná, vtipná, klidná, zkušená životem a jsem hrozně ráda, že tam budu s ní.
Na všechny ostatní, které neznám, jsem moc zvědavá. Zbývají dva páry – Filip s Terkou, Jana s Liborem (o kterých se nesou ódy, jak na lodi umějí skvěle vařit), nějaký Radek a pak nějaký Standa z Boskovic, co prý bere harmoniku. Těším se! Balím. Zkušený námořník, kamarád Honza Cviček, mi na můj dotaz, co vše si vzít sebou, píše: tričko, šustku, plavky a rum. Na druhý dotaz, co na mořskou nemoc, odpovídá už jednoslovně opět rum, tak už se radši neptám. Trochu mě uklidňuje jeho „neboj, ty blít nebudeš“. Jak to sakra věděl? Nakonec beru i spacák (kdybych spala na palubě nebo cestou někde nadivoko), svou oblíbenou zelenou měkkou dečinku (kdo ví, co v těch kajutách bude, nechci chytit nějaké breberky…), nafukovací polštářek (zakoupen Šárkou v JYSKU) a spoustu dalších babských blbostí, které nakonec vůbec nepotřebuju. Do zvláštního baťůžku si balím „zábavu“ – zpěvníky, kapodastr, štěrkací vajíčko a hry – Krycí jména (až na lodi zjišťuju, že vezu verzi pro dva, nikoli pro týmy a jsem za vola), Dixit a Lamu. Kupuju adaptéry na 12V a nový nabíjecí kabel na iphone. Plavek si beru pro jistotu patero – na lodi jsem za to množství vděčná, ale nepředbíhejme… Mamka mi říká své známé oblíbené pořekadlo – co si nabalíš, to si poneseš. V práci si nastavuju v mailu automatickou odpověď, že jsem týden mimo, a celému oddělení oznamuju, že budu nejspíš bez signálu (nevím, tuším, doufám, že ne…).
S Kamilem se domlouváme na hodině vyzvednutí s tím, že v pátek všichni přespíme na půl cesty v Udine v Itálii. V autě mám jet s kapitánem a Radkem. Ráno si umyju hlavu, oholím nohy, natřu se tělovým mlékem a říkám si, že to bude možná na dlouhou dobu naposled. Ale co už, jak by řekl tatíček, nejsem z cukru, jsem z Ostravy, zdolala jsem dvě čtyřtisícovky, přežila rozvod, tak se z trochy diskomfortu neposeru.
V pátek v půl desáté stojím před domem a věci mi do auta odnáší statný námořník Ráďa. Když mu podávám ruku a představuju se, rovnou mi dává pusu se slovy – my se přece známe z Potštejna. Hledím na něj překvapeně a přemýšlím, kam jej po tolika prázdninách strávených u Divoké Orlice zařadit. Naštěstí mi sám pomáhá, když zdůrazňuje, ke komu patří – je to partner mé kamarádky Petry. Opět žasnu, jak je ten svět malý, zdravím kapitána a svěřuju se do Radkových rukou řidiče. Frčíme jak o závod, sedím na sedadle spolujezdce a bavíme se o všem možném. Rakousko projedeme, ani nevím jak, a už jsme v Itálii. Uvědomuju si, že jsem snad poprvé v cizině takto autem, vždy jsem na dlouhé trasy jezdila zájezdovým autobusem. Trochu nuda. Moc se mi to autem líbí, je to svoboda, člověk si může zastavit, kde chce, nechat se inspirovat krajinou a sestavovat si trasu ze dne na den. Párkrát stojíme na čůrání a kafe, Kamil vytahuje z kufru svůj narozeninový dort a dělí se (slavil den před odjezdem). V Udine jsem kolem páté odpoledne, je to malebné historické městečko, v jehož samém centru spíme. Kamil zkušeně zadává kód a ze schránky loví klíče od krásného velkého bytu. Dvě ložnice s manželskou postelí a obyvák s dvěma rozkládacími gauči věští pohodlné a levné přespání pro šest lidí, čekáme ještě osazenstvo druhého auta – Filipa, Terku a Standu. Chvíli před námi doráží i třetí auto – Honza, Šárka, Jana a Libor, kteří jsou ale ubytovaní jinde. V plánu je projít si město a dát si někde společnou večeři. Nakonec se neplánovaně trochu tříštíme, a tak si pizzu dávám s Janou, Liborem a Radkem. Jana si mě zjevně oťukává, viděly jsme se jen jednou na mém koncertě, ale vůbec mi to nevadí. Její obavy, že nechtěli jet „s mlaďochama“ se snažím vyvrátit slovy, že já si se staršíma rozumím možná i víc než s mladšíma, na což se Jana zatváří podezřívavě, jako by měla obavu, abych jí nesváděla Libora. Moc mě to pobaví a snažím se ji ujistit, že určitě budeme fajn parta. Jsou s Liborem skvělý pár, stále zamilovaní, sehraní, vtipní. Libor je šarmantní sečtělý vzdělaný umělec, který nemluví mnoho, ale pokud ano, stojí to za to. Vyprávějí o svých cestovatelských zážitcích, jsou to velcí dobrodruzi, co prolezli už kus světa a jen tak něco je nerozhází. Společně mají osm vnoučat, o které se často a rádi starají, a je to znát. Po návratu na pokoj přijíždí osazenstvo druhého auta, vítáme se, představujeme – sympatickou mladou Terezku vedu hned k sobě do pokoje, neb nemám v plánu sdílet manželské lože s žádným z námořníků. Padá na mě únava, obava z lodi, řeším si osobní věci a na pivo se všema už nejdu, zalézám jako první do postele. Po půlnoci se parta vrací a s Terezkou asi hodinu kecáme, popisuje mi, jak to chodí na lodi, a ač nechceme, zaplétáme se do společného tématu a já si vyslechnu dlouhý příběh o dovolené na Slovensku aneb jak nasrat celý autobus za 24 hodin. Ráno vyrážíme na italskou kávičku a croissant do městečka a pokračujeme každý ve svém autě až do přístavu ve Follonice, kde nás čeká naše lodička. Cesta Itálií je nádherná, kochám se horami, Toskánsko je překrásné. Škoda, že není více času, hned bych si nějaký kopeček vyšlápla. Kamil na pumpě ztrácí platební kartu, což zjišťuje pozdě. Naštěstí řeší situaci s obdivuhodným klidem, jako právník si umí poradit, má ještě druhou kartu a není z toho velký problém.
V marině jsme kolem 14.00 jako první auto. Jelikož byl před vyplutím v plánu velký nákup zásob a naši kuchaři Jana s Liborem jsou ještě na cestě, kapitán rozhoduje, že do velkého italského supermarketu půjdeme nakoupit my s Radkem. No nazdar! Jelikož vůbec nevím, co má Jana s Liborem v plánu vařit, co vezou sebou a co chtějí kupovat, prosím aspoň o nějaký seznam. Jana posílá sms zprávu s ofoceným lístečkem. Stojí na něm: vajíčka 60, mléka 4, kysaná smetana, máslo, pomazánkové máslo, špagety, sýry, pečivo, šunka, špenát, jogurty, brambory, ovoce, zelenina, melouny, kuře, cibule, česnek, papriky, rajčata, okurek, mrkev, kedlub. Radek bere dva velké vozíky a vyrážíme. Přepadá mě malinko panika – kolik toho všeho pro deset lidí vzít? Já, která nakupuju maximálně pro dva, a z toho jeden skoro nic nejí, nemám na vaření pro deset hladových námořníků úplný odhad. Radek se zastavuje hned u ovoce, zeleniny. Hroznové víno tu mají tří barev a ve třech cenových relacích. Koumáme na tím, jako bychom řešili zapeklitou matematickou rovnici. Kolik a které? Říkám si, že pokud strávíme tolik času přemýšlením o každé položce, nevyplujeme ani do půlnoci. Nakonec začneme pobíhat po obchodě a házet tam vše na přeskáčku tak, jak to cítíme. Rajčata se nám nelíbí, meloun není, hážeme tedy do vozíku to, co nám přijde chutné, levné a užitečné. Já mám stále strach, abychom toho neměli zbytečně moc nebo málo, protože nevím, co Jana veze z domova a jaká jídla má v plánu vařit. U jogurtů nás překvapí Kamil s plnou náručí dalších potravin, debatujeme o druzích a množství, je to pro mě trochu stres, ráda nakupuju v klidu a ne v obrovském cizím obchodě, kde nevím, kde co mají, a cedulkám v italštině ani nerozumím. Pokládám Kamilovi otázky typu: veze Jana mouku, cukr, sůl, olej? Kávu, čaje? Neví, tak jí volá. Hlavou se mi honí základní věci, bez kterých nic neuvaříš, a nevím, zda je další auto v kufru veze. Nakonec tam strávíme necelou hodinu, jako poslední bereme neperlivé vody (ta bude na lodi základem pitného režimu) a nějaká vína, pivo vezou chlapi v autě, stejně jako rum. Kamil platí 220 euro. Dva plné vozíky potravin se nám nevejdou do tašek, a tak věci skládáme na zadní sedadlo auta jako lego. Jsem z toho nákupu pěkně vyčerpaná, úplně jsem se přestala starat o to, jestli mi bude blbě. Když se podruhé vracíme do mariny, už nás vítá zbytek posádky, který mezitím dorazil. Janě hned líčím, jak probíhal nákup, a že se omlouvám, pokud něčeho bude málo nebo moc, protože nemám odhad a neznala jsem plánované menu. Jana se naštěstí směje a mává rukou. Jak mi dochází, není jisté, kdy bude další možnost nákupu, protože se neví, kde se bude kotvit a tedy, který den budeme v nějaké civilizaci s možností doplnit zásoby. (Nakonec se nakupovalo před vyplutím v sobotu a další možnost dokoupení zásob byla až ve středu!!!) Kamil jako kapitán přebírá loď, podepisuje papíry a na loď dovoluje zatím vstoupit pouze Janě s Liborem, kteří mají v kuchyni vyskladnit a uložit potraviny, což nějakou dobu zabere. Jako nováček později žasnu nad tím, jak je kuchyň na lodi vybavená – lednička, mrazák, sporák, trouba a kolik je tam na potraviny úložných prostor! Úplný malý byteček! Rozdělujeme se do kajut, neseme svá zavazadla do lodi a i přes večerní hodinu Kamil rozhoduje, že ještě dnes vyplujeme na Elbu. Hurá! Dobrodružství začíná! Nikdo se nezdržuje s nějakým vybalováním, chceme vyplout co nejdřív, začíná se stmívat. Sedám si na palubě ke stolečku a nadšeně sleduju hukot kolem. Kamil rázem jakoby se proměnil, ožil, nabral sílu, stojí pevně za kormidlem a chlapům dává pevným hlasem jeden pokyn za druhým. Kluci se rozdělují a každý dělá něco jiného. Přiznám se, že terminologicky jsem v pasti, co je co, pochopím až formou názorné ukázky v praxi – vytáhnout fendry (aha, takže to podlouhlé gumové, co vytáhli z vody, bude fendr) atd. Postupem času se začínám v jachtařském názvosloví aspoň trošku orientovat, takže se dozvídám, co je kosatka, kočárek, ráhno, kokpit, kladka atd. Mé systematické já by si to nejraději zapisovalo, ale vše se děje tak rychle, že není čas.
Z Follonicy vyplouváme v sobotu 23. 9. za nádherného západu slunce, romantika jako z filmu.
Snažím se naplno prožít ten nový vzácný pocit, kdy se nám pevnina vzdaluje, a zároveň napjatě pozoruji své tělesné reakce na pohupování lodi, které postupně nabírá na síle. Od pátku poctivě zobu homeopatika Cocculine, cpát se preventivně Kinedrylem se mi nechtělo. Přistupuju k tomu nakonec jako před dvanácti lety k porodu – chci si zkusit, jaké to je, bez chemických berliček a oblbováků. Zatím dobré. Na zahájení plavby koluje láhev rumu. Zatímco Libor se po celý týden snaží způsobně nalévat kořalku do štamprlí, jiní lopou přímo z flašky. Jak jsem poučena, na lodi se nesmí přiťukávat, aby se nevzbudily duše mrtvých námořníků na dně moře! Mám se toho ještě co učit. Po pár mílích se nebe zatahuje a obloha se halí do zlověstné černé barvy. Filip nás jako zkušený námořník uklidňuje, že bouřka je za námi a nedožene nás… Slyšíme hřmění, na pár místech nad horizontem je vidět rozmazaná černá čára kolmo k hladině – v těchto místech prší. Začíná to být docela strašidelné, a to jsme teprve vypluli. Všichni sedíme na palubě a chvílemi ani nedutáme. Každý je nejspíš hlavou někde jinde, každý myslí na něco jiného, i když všichni sedíme na jedné malé plachetnici. Situaci odlehčuje Standa, který se svým zjevem Karla Hály a dunivým basem spouští řetězec známých písniček. Tuším, že jsme začali písní Chodím po Broadwayi a přes Johna Browna a Červenou řeku jsme se dostali až k lidovkám. Zpíváme jen tak, a capella a je to velká nádhera. Honza Řihošek tam háže druhé hlasy, já zavírám oči a zpívám z plných plic. Znova se ukazuje, jak společný zpěv spojuje a stmeluje. Být spolu na jedné lodi nabývá doslovného významu. „Na jedné lodi plujem/ na jedné palubě/ a i když neveslujem/ voda nás sama nese…“ A to jsme ještě nevytáhli nástroje! Mezitím nosí Jana z podpalubní kuchyně toasty a slané palačinky, které zbyly z cesty. K večeři tedy dojídáme zbytky z domova, zpíváme si a na motor frčíme směr Elba. Kapitán chce přečkat noc na kotvě v bezpečí zálivu, kde se vyhneme bouřce. První tip na místo přespání (záliv Spiaggia di Vetrangoli) opouštíme pro nepříjemné vlnobití a nakonec kotvíme v jiném, hlubokém a útulném zálivu Golfo Stella. Nezmokli jsme a bouřka nás minula.
Před spaním se se Šárkou prostřídáme v kajutě a vybalujeme věci. Kajutka je jak pro skřítky, ale postel vypadá pohodlně. S údivem objevuju všechny tajné skříňky, odkrývám poklopy a zjišťuju, kam všude se na lodi mohou uložit věci. Mám toho dvakrát tolik co Šárka a je mi to trapné. Blbá no, neumím se balit skromně, mám úchylku nazvanou „a co kdyby se náhodou hodilo“. Když jedu s Tomíkem k mamce na víkend do Poruby, mám toho v kufru auta občas jak na týdenní dovolenou.Všichni jsme po cestě unaveni, tak se ubíráme do kajut a dneska už hají. Zjišťuju, kde všude je na lodi záchod a jak se používá. Při pozorování splachovacího systému mě napadá, jak se do toho miniotvoru proboha může vlézt vše, co má. Zatím netuším, že se mi téma za pár dní vrátí jako bumerang. Na postýlkách jsou připravena prostěradla, deky a poměrně velké pohodlné polštáře, které si povlékáme. Od Terezky fasuju špunty do uší, protože na lodi je prý všecko slyšet. Zjišťuju, že hned vedle hlavy jsou USB vstupy pro nabíječku a mám z toho radost, žádný adaptér tedy není potřeba. Dobíjím mobil i hodinky. Uleháme se Šárkou poměrně rychle, chvíli ještě kecáme. Loď postupně utichá, lehoučce se pohupuje a je slyšet jen pravidelné narážení vln. Těším se na ráno, až uvidíme záliv za denního světla. Narvu si do uší gumové špunty a snažím se usnout. Adrenalin z celého dne mám však tak vybuzený, že spát prostě nejde. Špunty mi furt vypadávají a začínám poslouchat zvuky lodi. Mírné chrupkání i slušné chrápání se line celým podpalubím. Hlavou mi letí, no nazdar, to tady bude spaní… Nakonec se zvedám a jdu na vzduch podívat se na palubu, kde spí Honza s Radkem. Zjišťuju, že pod kočárkem je jedno volné místo, Honza spí na lavici u stolu. Vracím se tedy do kajuty pro spacák a ukládám se pod kočárkem, že zkusím usnout na prázdné postýlce paluby. Budím se snad co dvě hodiny, všechno je to tak nové… Bez brýlí a kontaktních čoček jsem slepá, takže když se probudím a vidím na kraji lodě mužskou postavu, říkám si, že je asi Honza náměsíčný a bloumá po palubě. Až druhý den pochopím, že chlapi chodí na kraj lodi čůrat do moře. (Někteří i skrz nohavici, bo je to prý rychlejší a pohodlnější. Fuj!) Chtěla bych být aspoň na jeden den chlapem!
Ráno se probouzím a námořníci už jsou vzhůru, všichni se diví, co tam na palubě ve spacáku dělám, nejvíc se diví kapitán Kamil. Honza mi vysvětluje, že na tom místě sám nespal, bo to tam bylo mokré od vody, ale na ostatní noci je to jeho místo. Pokorně si balím saky paky a mizím do kajuty za Šárkou, převléct se do plavek, protože nás vítá modré nebe a sluníčko! Hurá! Libor s Honzou si jdou zaplavat. Snídáme pečivo, tvarůžkovou pomazánku, jogurty a ovoce, Jana s Liborem vaří kávu a čaj. Každý si bere, na co má chuť, panuje velká pohoda. Honza mizí do podpalubí pro kytaru a dává první písně. Filip snídá pivo a neplave, neboť to prý neumí. Posádka si ho dobírá, že je ojedinělý typ námořníka, když ve vodě nesmočí za celou dobu ani palec. Filip je zvysoka nad věcí a usmívá se. Ví své a Terezka se culí. Já se samozřejmě průzračným mořem, sluncem a krásným ránem zlákat nechám a lezu po žebříku do vody, abych se osvěžila a protáhla tělo. Šárka za mou skáče vzorovou šipku. Je to borka největší! Terezka jde nakonec do moře taky a Libor s Janou jako skvělí plavci taktéž. Plaveme kolem lodi, ke břehu je to daleko, odváží se tam jen někdo. Po noci na kotvě mě napadá, co v té vodě všecko může plavat, ale uklidňuju se, že v tom množství vody je to snad jako jehla v kupce sena. Nahlas to radši neříkám, nejsem si zatím jistá, jak by tu ta má ostravská přímost vyzněla. Den za dnem však tato má obava mizí, říkám, co mě napadá, a ostatní se tomu smějí. Velké ufff. Po koupání naše ženská četa mimo Janu myje nádobí, měníme si plavky za suché a mokré věšíme za kolíčky na loď. V zápětí zjišťuju, že mé fungl nové plavkové kalhotky nevisí, kam jsem je pověsila. Sakra! Ufoukl mi je vítr a šly ke dnu! Marně se smutně dívám po hladině. Ráďa se nabízí, že mi je vyloví, ale není po nich ani vidu, ani slechu. Chlapi jsou tím zjevně pobaveni a po mém ujištění, že mám ještě plavek čtvero, cítím jejich mírné zklamání. Lehkou matematikou dojdu k závěru, že pokud se mi každý den utopí jedny plavky, tak se na tu Evu budu muset na konci týdne koupat opravdu. Už nevím, kdo mi radí, ať si na plavkách vždy udělám nějaký uzel a až pak zakolíčkuju. Chápu. Radši mít pásek i kšandy. Píšu domů a holkám z práce, že mi uplavaly první plavky a zatím nebliju. A konečně vyplouváme na plachty! To je krása! Vítr fouká, plachty se napínají a krásně to do nich bouchá. Zaujímám místo vleže na lavici pod staženým kočárkem, držím se madla a hledím do vln.
Míjíme ostrov Monte Christo, Pianosu – dějiště slavného románu Josepha Hellera Hlava XXII., kocháme se a loď se zrychluje a zrychluje. Kamil kormidluje střídavě s Honzou, povídáme si o všem možném a necháváme se unášet lodí i přítomným okamžikem. Žaludek mi nestávkuje, pohupování je nezvyklé, ale zatím ne nepříjemné, je to jako v houpací síti, jen se musím pevně držet, protože fakt fouká jak cyp. Oblékáme si bundy a dlouhé kalhoty, jen Filip tráví celý týden v jednom tričku a kraťasech, jako by se počasí vůbec neměnilo. Nejvíce střídám pozice vleže na břiše a turecký sed, snažím se najít příjemnou, ale zároveň bezpečnou polohu, což při náklonu plachetnice není úplně jednoduché. Najednou slyším nadšené zvolání Jany – delfíni! A opravdu, už druhého dne máme to štěstí, že se kolem nás prohání hejno delfínů. Vytahujeme mobily, fotíme, točíme… Delfínci skáčou z moře podél lodi z obou stran a vypadá to, jako by si s námi hráli a závodili. Zjevně se radují a my s nimi. Posílám video Tomíkovi a je mi líto, že to nemůže vidět taky. Jana vytahuje chleba a snaží se je krmit, stejně jako ryby všechny následující dny. Jana je specifická v tom, že se umí pro věci nadchnout takovým způsobem, že chtě nechtě nadchne i ostatní. Celý týden tak posloucháme nadšená zvolání, co všechno vidí a jak je to překrásné! Koncem týdne se náhodou dozvídám, že je také štír, narozená den přede mnou 10. 11., což ty její velké emoce vysvětluje. Shodujeme se, že to jako štírky máme těžké, protože se dovedeme na dvě stě procent jak radovat, tak trápit. Libor pak suše vtipně dodává, že Janino nadšení z toho, co kde vidí, má za následek, že to chce mít i doma, a pokud jde o hmotnou věc, je pak na něm to Janě zhotovit. Fakt jsou skvělá vtipná dvojka a mám je ráda. Libor je celé dopoledne v kuchyni a my trpíme asi až do dvou hodin odpoledne, kdy opět kotvíme, protože se z podpalubí line neuvěřitelná vůně. Několik hodin se nám tak sbíhají sliny. Během plavby se totiž nejí!!! Až když se loď zastaví a přestane houpat. Obědváme výbornou polévku a kuře na medu s rýží, které se dlouhé hodiny peklo v pekáči a my při té vůni tak trpěli. Že budu na moři jíst takovou dobrotu, by mě ve snu nenapadlo. Společné jídlo je na lodi příjemný obřad, kdy se všichni sesedneme kolem stolu na palubě, Jana podává hrnce a každý si nabere, kolik čeho chce. Po jídle se Šárkou a Terezkou opět myjeme nádobí, což je naše úloha do konce plavby. Nádobí umývá většinou Šárka, protože je nejpečlivější a nejprve si vydrhne i samotný dřez. Já utírám a Terezka nádobí schovává. Každý je na lodi nějak užitečný, a kdybychom se jen flákaly, opalovaly a pindaly, taky by nás mohl kapitán taky hodit žralokům, což nebudeme riskovat. Večer kotvíme v Cala del Corvo – Giglio, krásném zálivu. Poblíž Giglia v roce 2012 ztroskotala největší luxusní italská loď Costa Concordia se čtyřmi tisíci lidmi na palubě. 32 lidí tam tehdy zahynulo a kapitán Francesco Schettino za to pořád sedí v base.
My zahynout nehodláme a máme první velký hudební večírek!
Standa vytahuje harmoniku a hraje všecko možné, kytaru si střídáme s Honzou, Kamilem i Standou. Kdo chce, štěrká vajíčky. Pije se víno, pivo, někteří rum. Každý hrajeme a umíme něco jiného, čímž vzniká zajímavá směsice písní, zazní lidovky, Redl, Čechomor, Nohavica, Plíhal, Navarová, Spirituál atd. atd. Standa má tablet a v něm texty, takže inspirace nedochází, já mám své dva ručně psané pubertální zpěvníky, ale stejně na ně moc nevidím. Zjišťuju, kolik písniček už jsem přestala umět z hlavy, že už ty ruce zapomněly, který akord se tam drží. Ale jsem moc ráda a je pro mě občerstvující zahrát si po roce jiné písně než ty vlastní. Mám sebou foukačku a zkouším se přidat k Honzovi, ale zjišťuju, že tak dobře, abych doprovázela hned z hlavy, to fakt ještě po těch pár měsících neumím. Chce to trénink. Ke konci si dáváme se Standou Wykrentovu Agnes a Honza nás jako celoživotní muzikant z podpalubí přichází zdupat, že to hrajeme a zpíváme úplně blbě, v pohřebním tempu, že to mám být takto – ratatatata a ťuká si při tom do kolen. Je správně rozhořčen a vypadá při tom komicky (Honzi, promiň.) Říkáme mu se Standou, že nám je to jedno, bo to není koncert a zpíváme si pro radost. Po krásném prozpívaném večeru jdeme spát, tentokrát už spím v kajutě se Šárkou a budím se už méně.
Druhý den ráno si opět zaplaveme a po snídani vyplouváme opět na plachty. Fouká slušně, máme mikiny, bundy, kapuce a někteří (já) i čepici. Kamil se mi roztomile směje, že vypadám jak lyžařka. Terezka sedí na svém oblíbeném místečku přikrytá dekou. Všichni máme sluneční brýle, které jsou na plachetnici opravdu nezbytnost. Naštěstí mám i dioptrické sluneční, se kterýma k údivu všech i plavu, a tak všem vysvětluju, že jsem se svýma 5,5 dioptriema úplně slepá. S bavlněnou čepicí na hlavě jsem spokojená, bo mám uši v teple a nedostanu rýmu, znám se. Loď elegantně poskakuje ve vlnách, Šárka do konce v jeden moment sklouzává z lavice na zem a všichni se tomu smějeme. S její muší váhou je to hned. Naštěstí se do ničeho nepraštila a je celá. Plujeme na plachty 19 mil, celou dobu slunečné počasí. Hledím do vln a je mi krásně. Už jsem se aklimatizovala, uklidnila, a tak si konečně vše plně užívám a uvědomuju. Tu absolutní volnost, svobodu, barvy, vůně, zvuky… Kdo to zkusí a není mu zle, nejspíš se stane závislým. Což platí pro všechny životní požitky… Po poledni kotvíme na bójce v Calla dello Spalmatolo – Gainnutri. Je vedro, takže s holkama jdeme opět do plavek a vyvalujeme se na palubě, mažeme opalovacím krémem a chvíli si připadáme jak modelky na pláži, jen ten aperolek zatím chybí. Kamil sděluje plán – máme se vydat na člunu na ostrov a prozkoumat jej, resp. tam posílá část skupiny a zbytek odpočívá. Všichni ho moc obdivujeme. Nefňuká, nestěžuje si, přestože to pro něj musí být vzhledem k těžké nemoci nesmírně náročné. Má však vše pod kontrolou, i když na výletě na pevnině s námi není, neboť má sebou dron, který nám krouží nad hlavami. Do terénu se vydáváme v sedmi – Honza se Šárkou, Jana, Libor, Radek, Standa a já. Zjevně se jsme se však nedomluvili, kdo je velitel vozu, a tak se na špatně značených stezkách několikrát téměř ztratíme, neboť se rychlejší část oddělí a nečeká na druhou skupinu. Kde je Honza? Vepředu nebo vzadu? Šárka trochu roste ze Standy a jako bývalá učitelka vyžaduje systém a přehled, kde koho má, hlavně svého Honzu. Z kopečka fotíme záliv a naši lodičku. Poprvé po pár dnech na pevnině. Úžasné!
Jdeme na zříceninu hradu a zkoumáme historické pozůstatky ostrova, Libor se kochá antickými sloupy, Jana trhá bylinky, dává nám ke všemu čuchat a rozplývá se, co vše nádherného vidí všude kolem sebe. Po dvou hodinách se vracíme a rozhodujeme jít na večeři do jediné restaurace, která se na ostrově nachází. Honza jede na člunu zpět na loď vyzvednout zbytek posádky a já se svezu s ním, protože se k večeru ochladilo a mám toho na sobě dost málo. Dostanu sprda, že neumím odvázat lano člunu od břehu, že ho držím za blbý konec, ale asertivně mu odvětím, že jsem to fakt nikdy nedělala. Všichni se těšíme se na dobrou italskou večeři. Ale neříkej hop… Když dorazíme za ostatními k hospodě, která je mezi domečky na mírném kopečku v zálivu dobře ukryta, kamarádi se tváří nějak divně a hned nám sdělují, že je tu draho. Protože je to však jediná restaurace na ostrově a máme všichni hlad, nic jiného nám nezbývá. Pivo za pět euro a pizza, která není pizza, je to pinza, kolem patnácti. Dávám si ji napůl s Kamilem. Všichni vytahují mobily a menu si zadávají do překladače z italštiny do češtiny, ať aspoň trochu víme, co si objednáváme. U všeho jsou rozepsány suroviny, jen u vegetariánské pinzy, kterou si objednává Honzík se Šárkou, není nic. Vegetariánská je bez masa, ne? To je přece jasné! Obsluha je tmavý usměvavý chlapec, který vypadá na patnáct. Nespěchá, dává si na čas. Mezitím využíváme kouzlo klasického splachovacího záchodu. Pinzu nám přináší postupně a před Honzu se Šárkou pokládá hoch jejich vegetariánskou pizzu. Oba na to hledí značně zaujatě, vypadá to úplně jinak, než vegetariánská pizza u nás. Všichni se smějeme, co si to dali, Šárka už po dnešku vypadá dost nervově zmoženě. Po ochutnání Honza sděluje, že v tom je SYROVÝ brambor. Brambory ve vegetariánské pizze nebo pinze? Všichni, až na ty dva chudáky, se smějeme, přijde nám to vtipné, protože naše jídla jsou v pohodě. Honza volá mladíka z obsluhy a snaží se mu syrovou bramboru vysvětlit. Štouchá do oné světlé hmoty vidličkou, mluví na něj česky a italský chlapec se tomu usmívá. Tak to zkusí jinak. Try it! Taste it! V překladači hledáme, jak se řekne italsky syrový. Aaaaaa, chlapec konečně prozře, pochopí, bere pizzu na dřevěném prkýnku a odnáší ji zpět do kuchyně. Zpovzdálí sledujeme, jak hoch za dveřmi gestikuluje s kuchařem a cosi mu italsky říká. Šárka se tváří znechuceně a zoufale, na hlavě má námořnickou čepici a hrozně ji to sluší. Mladičký Ital po chvíli přináší prkénko s pinzou znova, pokládá jej před ty dva a všichni se rázem smějeme ještě víc, neboť zdejší kuchař vyřešil problematiku syrové brambory tak, že pizzu narval znova do pece, čímž sice dopekl brambor, ale komplet spálil celé těsto. Černé okraje vidí i druhý konec stolu. Šárka bledne čím dál víc a vypadá, že by mu nejradši dala facku nebo šla spát, a to hned. Honza kroutí nevěřícně hlavou a nadává. Co jde, to snědí, ale všem je nám jich líto. Tím však zážitek s restaurací nekončí! Personál je značně udiven, že nechceme platit vše společně dohromady, ale každý zvlášť. Odcházíme tedy po jednom platit k baru. Zjišťujeme, že každému připočítávají tři eura za osobu jako „servis“. No to je něco pro Řihoška! Se zlověstným pohledem vchází k baru platit vegetariánskou pizzu. Je tam nějak dlouho a čekáme, co bude. Tušíme, že šest euro navíc za ten nezapomenutelný gurmánský zážitek nedá. A opravdu, Honza vítězoslavně vychází o šest euro bohatší. Uhnal je na argument, že poplatek za servis nemají v jídelním lístku. Zřejmě z něj šel strach, tak ho nechali být… Už za tmy se vracíme zpět na pláž, kde máme u mola uvázaný nafukovací člun. Po etapách se na něm dostáváme zpět na naši lodičku. Já si při čekání na molu málem zlomím nohu, neboť si nevšimnu díry v betonu a šlápnu do tmy. Naštěstí to nějak vybalancuju. Už jsem v čočkách poloslepá a unavená, byl to náročný den. Chceme jít všichni hned spát, ale ještě stihneme zjistit, že Honza ve tmě najel na nějaký útes, kámen a píchl náš nafukovací člun. Chlapi hned řeší, že ho ráno zkusí dofouknout a zalepit, přemýšlejí čím. Honzu to zjevně mrzí, všichni ale víme, že za to nemohl. Nejen příjemné situace se dějí na moři, ale vše se dá vyřešit. Zase máme o zkušenost víc.
V úterý se plavíme skoro celý den, plujeme z jižních ostrovů zpět na Elbu rychlostí až 10, 5 uzlů. Vítr fouká a nese nás 75 mil, chlapi mění plachty, zkouším si kormidlovat. Chvílemi přes den i spíme, někteří si zalezou do kajuty, kde to houpe mnohem víc, ale někdo to umí zaspat, jiní usnou na palubě. Terezka se pod kočárkem přikryje dekou a nehne se několik hodin, obdivuhodné. Jsou snad největší vlny za celou dobu, sedím na nejvyšším místě náklonu u kormidla několik hodin a jen se nechávám unášet tím vším kolem. Čas tady plyne úplně jiným tempem, kašlu na mobil, hodinky, nesleduju vůbec nic. Nevím, jestli je jedna nebo tři odpoledne, všechno kolem je pořád stejné, moře, vlny, čerstvý voňavý vzduch a jen pevnina se pomalu přibližuje. Několik hodin plujeme ve slušném náklonu, řeším však situaci, že musím na záchod. Po nějaké době pochopím, že v takovém větru se moře samo neuklidí a paluba tudíž zázračně nenarovná, takže se rozhodnu na čůrací misi vyrazit. Abych se vůbec dostala ke schodům do podpalubí, křečovitě se držím madel lodi, zábradlí a ručkuju. Ruce slouží jako obranný štít, loď se kymácí, držím balanc jako ve fitku na takové té houpačce, co má přenášením váhy na stehnech posílit velký hýžďový sval. Dostat se do oné minimístnůstky se zdá nadlidským úkolem, ale jsem tam. Loď je nahnuta na bok, takže mám co dělat, abych si vůbec sundala, co je potřeba, a provedla, co je potřeba. Všímám si, že na podlaze je kaluž vody, která se přelévá ze strany na stranu a vzpomenu si hned na Titanic. Bože, už je to tady! Když se po chvíli snažím v podřepu obléct, nastává komická situace, jelikož to vlivem nahnutí lodi a protitlaku prostě nejde. Pár minut tak s holým zadkem bojuju v kabince a musím se tomu nahlas smát. Obléct si kalhotky nebyl nikdy takový neřešitelný problém! Když se konečně vítězoslavně vracím za ostatními na palubu, cítím se jako největší borec, že jsem to zvládla. Kamarádům líčím, jak jsem se tam polonahá zasekla, a všichni se smějeme.
Až ve středu 27. září máme možnost doplnit zásoby v Marina di Campo, malebném městečku v zálivu, kde chceme na pláži strávit odpočinkový den. V marině není místo, a tak kotvíme provizorně u benzinky a kapitán posílá Janu s Liborem na nákup. Jdu kvůli případné domluvě angličtinou s nimi, Jana má v ruce jen dvě velké nákupní tašky a vyrážíme do města. Procházíme překrásnými uličkami plných malých obchůdků a kavárniček, ale ve spěchu si pěší zónu vůbec neužijeme. Kde je nějaký velký supermarket, vůbec netušíme. Nemám sebou ani mobil, vyběhla jsem jen v lehkých šatech na plavkách v domnění, že obchod bude někde za rohem. Když ujdeme celí splavení asi kilometr centrem, Libor se ptá nějakého Itala na market a ten nám cosi ukazuje. Jdeme, kam nás posílá, až dojdeme na trh. Market je italsky trh, aha… Na trhu jsou samozřejmě samé hadry a kabelky, ale nic z toho, co potřebujeme. Došla nám voda, mléko, pečivo, ovoce, zelenina, v podstatě už na lodi nebylo z čeho vařit. Podruhé jsme už chytřejší a ptáme se na supermarket. Když k němu konečně celí uhonění dorazíme, volá Janě Kamil, že máme být za půlhodiny zpět u lodi, neboť už je přišel někdo sprdnout, že na daném místě nesmíme stát. Při představě opětovné cesty zpátky k lodi se v duchu se usmívám, to nemůžeme nikdy stihnout, protože teprve vcházíme do natřískaného obchodu. Libor jde pro vozík a opět začíná zběsilé pobíhání po supermarketu. Jana velí, co potřebujeme, kolik čeho atd. Nakonec bereme ještě dvě balení vod a dvě pětilitrové krabice vína. Když vidím, kolik toho máme, dochází mi, jaký byl nerozum poslat na nákup pro deset lidí tři, z toho dvě baby. Hlava mi nebere, proč čtyři silní zdraví chlapi sedí v pohodičce na lodi a čekají, až jim to přineseme pod nos. Dávám si obrovskou těžkou tašku s nákupem na rameno, do druhé ruky pětilitrovku vína a vyrážím zpět k lodi jako předvoj. Jana s Liborem, také ověšeni taškami a balíky s vodou pokračují za mnou. Všichni se potíme jak prasata, cestu zpět už naštěstí známe. Mezi všemi turisty a místními musíme vypadat jak exoti. Jsem z té situace opravdu nasraná, takže jdu rychle a oběma nechtíc uteču. Uši tašky i vína se mi zařezávají do dlaní, je to těžké jak sviňa. Když se blížím k naší jachtě, už mě vidí kluci a pochopí situaci, Radek vyskakuje z lodi a jde mi naproti pomoct. Už nevím, co jsem jim přesně řekla, ale pěkné to nebylo… Posílám ho naproti pomoci Janě s Liborem, kteří už přece jen mají jistý věk, a ujít takový kus cesty v horku se závažím pro ně taky nebylo jednoduché. Zabil to Standa svou větou – já jsem chtěl jít s vámi, ale už jste mi utekli. Libor nám třem nalévá slivovici a klidným hlasem říká něco o tom, že hlavně že je to za námi, a pusťme to z hlavy, nebudeme si kazit den. Má recht. Vybalujeme nákup, ukládáme zásoby a těšíme se konečně do městečka a na pláž. Se Šárkou a Terkou už jsme celé natěšené na pořádnou opalovačku s drinkem. Balíme si baťůžky, ručník, plavky, peníze a hurá opět do ulic. Kapitán, Honza a Filip zůstávají na lodi, kterou musí zajet opodál zakotvit. Jsme domluveni, že k molu přijedou na člunu a doženou nás…
Konečně máme čas a klid si centrum v klidu projít. S Terezkou lezeme do každého obchůdku s náušnicemi, obě máme rády „ezoetno“. Míjíme místní kostelíček, Standa s Radkem se vydávají na trh a my holky jdeme konečně na pravé italské gelato. Dávám si za necelé čtyři eura tři kopečky a vrním blahem. Slaný karamel, čokoláda, pistácie. Šárka si stěžuje, že tolik sladkého nepřežije a nikdy tu porci nemůže sníst. Mi to tak chutná, že bych sežrala i další porci. Z chodníku se přesouváme na pláž, která lemuje celý záliv. Domlouváme se, že zkusíme najít vhodné místo kousek dál od centra, ať je tam nějaká zeleň a míň betonu. Na pláži jsou podél celého pobřeží lehátka a slunečníky, všude soukromá placená zóna. Navrhuju, že popojdeme ještě o kousek dál a zkusím se zeptat někde v baru, zda když si něco dáme, můžeme tam zůstat. Přicházíme k sympatickému baru s lehátky, už jsme chůzí v písku docela unavené, mohly jsme ujít přes dva kilometry. Nahazuju úsměv číslo jedna a jdu se anglicky barmana zeptat, zda tu můžeme bezplatně zůstat, dáme-li si nějaký drink. Borec je naštěstí v poho a souhlasí. Najdeme si krásné místečko, roztáhneme ručníky na ta nejlepší lehátka, objednáme si každá aperol a začíná nám ráj! Kecáme, smějeme se, koupeme se. Je teprve poledne, máme plán tu zůstat, dokud nás někdo nevyhodí. Přichází zbytek první sestavy a diví se, že máme tak dobrá místa. „To nám zařídila Markétka!“, volá Jana a já jsem ráda, že jsem mohla být aspoň nějak užitečná. Se Šárkou si nechtíc vyměňujeme aperoly, ona tvrdí, že měla pomeranč propíchnutý brčkem. Řešíme blbosti a je nám dobře, mažeme se opalovacím krémem a nastavujeme těla sluníčku. Později se celá ženská skupinka vydáváme do vody, kde pozorujeme chlapy, kecáme o všem možném a smějeme se. Když se vracíme k lehátkům, Libor suše pronese památnou větu: „Kolik jste za tu dobu vypustily slov?“ Strašně se tomu smějeme. Prý nás celou dobu pozoroval a pusy se nám nezavřely. S holkama se shodujeme, že je čas na druhý aperol.
Přichází kapitán se zbytkem chlapů, Honza se vítá se Šárkou, děláme fórky. Kluci nás chválí za lehátka a diví se. Konečně něco zařídily baby! Na pláži strávíme zbytek dne, dáváme si tam i oběd, sprchujeme se sladkou vodou, což je i přes plavky osvěžující. S holkama konstatujeme, že už by to chtělo umýt si hlavu šamponem, neboť nám vlasy ze soli tvrdnou a vůbec už je na nich poznat, že by to chtělo refresh. Zvláštní je, že na stupnici důležitosti nějaké mastné vlasy a neoholené nohy velmi rychle klesly, člověk na lodi pochopí, co je důležité, co opravdu potřebuješ a co jsou blbosti, které přestaneš řešit nebo se bez nich obejdeš. Každopádně jsem před cestou žila v představě, že v marině, kde jsou k dispozici sprchy, budeme nocovat častěji než na kotvě, ale od sobotního vyplutí jsme ještě v marině nebyli. Tak snad se někdy dočkáme, budu se teplou vodou sprchovat hodinu. Po třetím aperolu už je nám všechno jedno, máme za sebou nádherný den. Fotím, posílám esemesky, volám Tomíkovi, který dnes slaví 12 let, a vykládáme si. Potřeba přesně vědět, co se děje doma, není nijak urputná, užívám si toho, kde jsem. Tendence opičí matky mě naštěstí minula, i když svého syna miluju nejvíc na světě.
Večer se vracíme na člunu na loď, veze nás Filip, protože Honza se Šárkou jsou ještě ve městě na večeři ve dvou. Filip nám (Terezce, Janě a mi) předává klíče od lodi a odjíždí člunem zpět na břeh pro druhou skupinku. Odemčení lodi však není žádná hračka! Zjišťujeme, jak to jde blbě, a bojujeme se zaseklým zámkem. Říkáme si, že to musíme zvládnout samy, jinak budeme za úplné trubky. Nakonec se nám to podaří tak, že odsuneme poklop nad schůdky, já přelezu a nasoukám se dovnitř a pomocí maximálně vyvinuté síly a vidličky jako pomůckou se mi podaří vysunout zástrčku dveří zevnitř lodi. Hurá! Situace napětí však pokračuje, v moři u lodi se objevuje hlava Radka, který nám oznamuje, že ve člunu došel benzín a Filip se druhou skupinkou (Standa, Kamil, Libor) musejí pádlovat. Radek, který z pláže až k lodi doplaval, tedy spasitelsky plave za člunem, aby jej trochu potlačil. Je to chlap jak hora s obrovskými rameny, takže člun opravdu nabírá na rychlosti. S holkama máme co dělat, abychom se pádlující chlapské posádce člunu nesmály a nekřičely „do toho, do toho“. Filipovi podáváme kanystr s palivem, doplňuje jej a vrací se naposled k molu pro Šárku a Honzu, který je za situaci s nedoplněnou nádrží zodpovědný. Moc se mi tu na lodi líbí, že i když někdo udělá nějakou chybu, nikdo mu nic nevyčítá, nedělají se tu scény, vše se řeší v klidu. Večer se na lodi pokoušíme hrát hry, což nejvíc sabotuje Honza. Krycí jména se nevyvedly, protože jsem vzala variantu pro dva, nikoli pro týmy. Při vysvětlování pravidel se do toho zamotám a Honza zbytečně zvyšuje hlas, stejně jako ten večer ještě několikrát, když něčemu nerozumí. Šárka tiše mizí do kajuty, ajajaj. Lama je nebaví, pokoušíme se tedy hrát opisovaný slovní fotbal, což opět dopadá fiaskem, a nakonec končíme u Dixit. Hra s prvky fantazie všechny baví, jen u zapálených svíček hovno vidíme, detaily na kartičkách jsou v přítmí téměř nerozeznatelné. Vyhrávám. Jdeme spát.
Ve čtvrtek ráno nás se Šárkou budí struny kytary, Honza na palubě hraje a krásně pěje: „Ráno je prázdná pláž a na vodní pláni / v modravé mlze člun jakoby stál…“. Zvědavě se dívám na Šárku, která se tváří stylem „tím si to chlapec nevyžehlí“, ale je vidět, že i ji ranní píseň těší a hřeje. Všichni vylézáme v pyžamu na palubu, přejeme si dobré ráno a kocháme se ranním sluníčkem a třpytící se hladinou. Vyplouváme do Marciany a těšíme se na vrak obchodní lodě Elviscot u Pomonte na západě Elby, kolem kterého dnes poplujeme a snad ho při koupání skrz průzračnou vodu i uvidíme. Loď plula v roce 1972 z Neapole do Marseille a narazila na skálu. Komín je pár metrů pod hladinou, Radek se jej dokonce dotknul a pod vodou ho vyfotil.
Po druhé hodině doplouváme do přístavu a hurá! V Marcianna Marina Elba je volno, kotvíme zde tedy na jednu noc za 95 euro. Bude sprcha a umyté vlasy!!! Hurá! Nad hlavou se nám zvedají kopce, nejvyšší hora Elby Monte Capanne (1019 m) je téměř na dosah. Buší mi srdce a zajíčkovské geny se radují. Kotvíme vedle katamaránu, jehož posádkou jsou k našemu překvapení také Češi. Zdravíme se, pomáhají nám s kotvením. Je před třetí hodinou, domlouváme se, co s časem, co se teď komu chce… Všichni jsme z horka unaveni, takže se najíme a domlouváme, že dnes už jen pohodička a relax. Výlet na Monte Capanne plánujeme na zítřek, část tam chce vyjet originální klecovou lanovkou, my s Radkem si to chceme vyšlápnout pěšky, není to daleko, jen vysoké převýšení. Těším se, konečně hory! Odpoledne jdeme na oblázkovou pláž u přístavu, která je plná překrásných šutrů. Žádný si však nesmíme odnést, je to zakázané! (A co je zakázané, to je lákavé, takže mám dva doma.)
Konečně telefonuju, s kým potřebuju, a mám skvělou náladu. Možná i proto, že se blíží sprchy a šampónky. Honza nám zadává kód do dámských koupelen a se Šárkou a Terezkou se lačně vrháme do kabinek. Před každou kabinkou i v každé kabince uvnitř je zelené kulaté tlačítko, chvíli nám trvá, než pochopíme princip. Zmáčknout zvenku, zmáčknout zevnitř, pustit sprchu a teprve pak teče voda. Úplné abaku. Všechny tři zalézáme do kabinek vedle sebe a začínáme se drhnout, i když voda teče jen vlažná, je už k večeru a kolegyně námořnice nám asi horkou vypotřebovaly. Co už. Sprchový gel, šampon, kondicionér, holítko… Ach, to je balada… Ale ouha! Voda stávkuje. Bojuju s baterií, voda neteče. Co je?! Dělej, stříkej! Volám nahlas rozhořčeně a z vedlejších kabinek se holky řehtají o život. Dvojznačnost této věty mi dochází až později, ale opravdu jsem v té sprše byla sama…Vylézám z kabinky, opět mačkám zelené tlačítko zvenku, pak druhé uvnitř a teprve pak se voda opět vzpamatuje. Čistíme si zuby teplou vodou, utíráme se a nahlas si libujeme, že jsme se konečně dočkaly. Šárka si fénuje vlasy, já na to kašlu a dělám si z ručníku turban, beztak to v tom vedru uschne rychle. Ze sprch vylézáme spokojené, umyté, osvěžené a strašně šťastné, že máme konečně umyté hlavy. Kdo nezažil, nepochopí…
Na lodi se poprvé za celou dobu trochu nalíčíme, oblečeme čistá pruhovaná trička a vyrážíme všichni do města na společnou večeři. Honza si po cestě kupuje za deset euro slušivý letní klobouk. Potkáváme se ze zbytkem skupiny a hledáme vhodnou restauraci pro společnou večeři. Nakonec se usadíme na malebném náměstíčku, servírka nám ihned srazí stoly a nese jídelní lístky. Dobíráme si Honzu se Šárkou, zda opět půjdou do vegetariánské. Někdo si dává pivo, někdo víno, většina pizzu, Kamil si objednává velký salát a povídáme si o jeho nemoci a problémech se žaludkem. Najednou ze židle vystřelí Ráďa, který zjišťuje, že nemá mobil. Vypadá zoufale a je nám ho líto. Prohledá batoh i kapsy, ale nikde není. Volám mu, ale někdo to na druhé straně pokládá! Radek soudí, že ho nechal na lavičce, a vydává se ho hledat. Libor se jako správný kamarád nabízí, že půjde s ním. Nervy! Nechtěla bych na ostrově Elba ztratit mobil. Nechtěla bych nikde ztratit mobil! Mezitím všem přinášejí jídlo a začínáme hodovat. Je to velká dobrota. Servírka pochopí, že jeden z nás odběhl a Radkovo jídlo odnáší, aby nevystydlo. Po pěkné půlhodince se dvojice konečně vrací i s mobilem a vítězoslavně se usmívá. Ufff. Radek začíná vyprávět – přišli k lavičce, na ní žádný mobil nebyl. Opět volali na číslo a konečně to zvedl nějaký Ital! Mluvil o názvu baru u lavičky, tak pochopili, že jim tam mobil přijede vrátit. Barman v baru jim pomohl překládat telefonní hovor. Ital přijíždí, mobil vrací, kluci mu chtějí dát jako odměnu peníze, ale on nic nechce, že leda drink. Zvou jej tedy na pivo a Ital odjíždí. Radek chce zaplatit jistému Srbovi za barem, který chce však využít situace a ošulit je o deset euro, protože nemají drobnější bankovku. Srb prý vypadal velmi bojovně, ale Libor se svým klidným hlasem a s úsměvem situaci uklidnil. S napětím všichni posloucháme nečekanou zápletku a jsme rádi, že vše dobře dopadlo. Po cestě zpět na loď si dáváme zmrzlinu a těšíme se na další hudební večírek, dnes není v plánu jít spát. Jak se ale blížíme do přístavu a k naší lodi, zjišťujeme, že podobný nápad s mejdanem, leč v jiném hávu, měli i naši čeští sousedi na katamaránu. U stolu tam sedí asi pět ovíněných bab, které se hlasitě smějí a ještě hlasitěji zpívají spolu s reprodukovanou hudbou známé české popové hity. Vítá nás tak Haidi Janků a její Když se načančám apod. Všichni se na sebe zoufale díváme, tohle jsme nečekali. Standa říká, že je přeřvávat nebude, já navrhuji systém jedna píseň my, jedna ony, ale ukazuje se, že baby jsou tak naprané, že tu žádné domluvy nemají smysl. Vytahujeme bojovně kytaru a harmoniku, že jim to třeba dojde a zmlknou.
Standa pak navrhuje pozvat je k nám na loď, což v zápětí zamítáme. Cizí naprané baby, co už i tančí na břehu, tady nechceme. Pouštějí fakt šílené hity, české i slovenské, blbé a ještě blbější. Chceme si taky zazpívat naše, a tak se Libor ujímá slova a laskavě jim říká: „Dámy, mohly byste to ztlumit? Teď bychom si chtěli zazpívat my, můžete se přidat.“ Holky souhlasí a všechny se k nám se skleničkou v ruce otáčí. Co byste chtěly zahrát? Nohavicuuuuu, řvou baby. Jak nečekané. Dáváme jim s harmonikou Když mě brali za vojáka, já sama Těšínskou, když pak ta nejožralejší z nich řve Kometu, asertivně řeknu, že to nehrajem. Je mi té písně líto. Tak to nějak lepíme asi do půlnoci, jsme tou situací docela znechuceni. Nevím, zda je to víc k pláči nebo k smíchu. Holky místy falešně pějí Vodu, čo ma drží nad vodou a zjevně to prožívají, jako by se topily. Pochopíme, že jedna z nich slaví narozeniny. Vtipné je, že jejich chlapi to zjevně nevydrželi, jsou zalezlí uvnitř lodi a spí. Po půlnoci, když se od sousedů stále ozývá česká diskotéka, se opět hyperkorektně ozývá Libor: „Dámy, mohly byste to už vypnout? My bychom šli rádi spát.“ Když chválím jeho oslovení „dámy“, vyleze z něj, že tak mluví jako sociální pracovník v práci s cigoškami, které okamžitě roztají. Směju se tomu jak blázen. Jdeme spát, ráno do hory!
V pátek se rozdělujeme na dvě skupinky – lenoši a dobrodruzi. Terka, Filip, Šárka a Honza zůstávají na lodi, chtějí strávit den po svém – na pláži a ve městečku. Zbytek – Kamil, Standa, Jana, Libor, Radek a já vyrážíme na zastávku, odkud máme v plánu jet autobusem ke stanici exotické lanovky na nejvyšší horu Elby. Na zastávce jsme však překvapeni – visí zde cedule, že je ten den stávka řidičů a autobusy budou jezdit omezeně. Zrovna dnes! Nevzdáváme se však a čekáme. Pět minut, deset, patnáct… Kamil po čtvrt hodince objednává taxi, avšak po dvaceti minutách jásáme, neboť v dálce vidíme autobus. Hurá! Druhé hurá proto, že řidič nechce peníze – zřejmě zdejší forma stávky. Taxi se ruší. S Radkem vysedáme o zastávku dříve a loučíme se skupinou s tím, že se potkáme nahoře. Vydáváme se na vrchol pěšky místní turisticky značenou trasou. První úsek vede do strmého kopce zalesněnou krajinou a postupně přibývají skály a kameny. Kdykoli se otočíme, odměnou je nám nádherný výhled na naší marinu v Marcianně a samozřejmě na moře, jehož modrá barva má asi deset různých odstínů. Po cestě kecáme, jsem překvapivě ve formě a ve svém živlu, nefuním, šplhám nahoru jak veverka. Po půlce cesty již vidíme vrchol a připadám si jako v Tatrách, jen ty překrásné výhledy na moře jsou tu jako bonus. Kochám se a fotím snad každých dvě stě metrů, je to opravdu krásna nesmírná. V jednu chvíli slyším cosi šustit v roští a pár metrů přede mnou proběhnou dva krásní mufloni. Mufloni!!! V Tatrách a Alpách žijí kamzíci, na Krétě kozy kri-kri a na Elbě mufloni. Prdel.
Jsem okouzlena, srdce mi plesá, myslím na taťku, který to jistě pozoruje seshora a je spokojen. Opět jsem vděčná, do jaké rodiny jsem se narodila a že mě ta neskonalá láska k horám a turistice provází životem. Celou cestu zvládáme za dvě hodinky. Procházíme pod lanovkou, která vypadá jako žlutá klec na papouška. Ušetřili jsme dvacet euro za zpáteční lístek. Nahoře již vidíme Kamila se Standou, máváme si a kluci se diví, kde se tam bereme tak rychle. Radek si stěžuje, že se z lodi pohupuje a musí jít pomalu, aby udržel rovnováhu. Jana s Liborem už se také kochají výhledy, všichni si vyjdeme až na samotný vrcholový bod – jsme na nejvyšším místě ostrovu Elba! Kamil vypadá nesmírně šťastně a spokojeně, i když musí být vzhledem ke své vážné nemoci hrozně unavený a vyčerpaný. Klobouk dolů, velký obdiv a vděk, že tu díky němu jsem.
Ten výhled na moře, zákruty ostrova, nebe a vůbec celou krajinu je naprosto nepopsatelný. Endorfiny ze mě musejí stříkat na metry kolem, jak jsem šťastná, hlavně že jsme tam vylezli pěšky. Restaurace u horní stanice lanovky je zavřená, tak si dáváme lehkou svačinku a vydáváme se dolů – my s Radkem opět pěšky trochu jinou cestou, zbytek opět papouščí lanovkou. Dolů je cesta horší, kameny a suť nejsou příliš pohodlný terén, cesta je strmě prudká a místy je třeba dávat opravdu pozor. Kdo má problém s koleny, nic pro něj. Seběhneme to opět docela rychle a v posledním úseku vede cesta přímo pod lanovkou. Při pohledu na dolní stanici nás oba napadne, že kašleme na značku a švihneme to přímo direttissimou pod lanovkou. Vítáme se opět s ostatními, kteří jsou tam prý opět jen pár minut. Jsme s Radkem rádi, že jsme to stihli tak rychle a nikoho nezdržujeme. Protože k lodi jsou to další čtyři kilometry, opět čekáme na autobus. Tentokrát však máme smůlu, ani po půlhodině se spoje nedočkáme. Stojíme u cesty na sluníčku, zmoženi a unaveni, a řešíme, co teď. Ve hře je jet stopem nebo taxi. Jelikož je nás šest, ani jedno není jednoduché. Zkoušíme se zeptat na parkovišti, zda by někdo z turistů nevzal dolů aspoň Kamila, ale nikdo nechce. Nakonec anglicky volám taxi pro šest osob, které Kamil vygooglil. Borec chce 35 euro, tak se spravedlivě dělíme. V marině se potkáváme se zbytkem skupiny, která zrovna doobědvala v pizzerii, dáváme si zmrzku a vracíme se na loď. Jsme unaveni, ale spokojeni a plni zážitků. Zítra měníme posádky a jedeme domů, takže se těšíme na poslední hudební večírek. Na původně zamyšleném kotvišti Spiaggia di Barbarossa nezůstáváme, neboť kvůli trávě na dně nám nedrží kotva. Přesouváme se tedy o kousek dál a už se nenecháme se rušit. Poslední společný večer je opravdu za odměnu, úplněk a nádherný západ slunce.
Zpíváme jako o život, se Standou a harmonikou dáváme Radůzu, Navarovou, Honza jede jednu za druhou jako vždy a všichni živočichové v moři mají koncert zadarmo. Kamil hraje znamenitě Nad stádem koní a mě přepadá strašný smutek z toho, že už to končí. Tak rychle to uteklo! Všechny obavy se rozplynuly, cítím se jako ryba ve vodě a cítím, že mě moře přijalo a pohladilo. Nechce se mi zpět do reality a ostatní jsou na tom zjevně stejně. Zpíváme lidovky a skládáme vlastní variaci na To ta Helpa. „To ta Elba, to ta Elba, to je pěkný ostrov/ a v tej Elbě, a v tej Elbě chóódíme na óstro/ všecky plavky uplavaly/ zbyla holá prrrrdel/ proto ruma, proto ruma lejme si do hrrrdel.“ Říkám si v tomto týdnu už poněkolikáté, že kdyby mě někdo platil za skládání blbostí, už jsem dávno milionářka. Představa, že budu na lodi tvořit a vznikne nějaká nová (seriózní) píseň zůstala nenaplněna, opravdu se pořád něco dělo a nebyla jsem téměř sama. A já píšu jen v klidu o samotě… Možné však je, že všechny ty zážitky, pocity, obrazy a věci, které už mám navždy v sobě, dozrají a někde se to projeví za nějaký čas, po týdnech, měsících, letech… Tvorba nejde neplánovat, to vyvěrá samo a kdy chce. Co už. Když zpíváme s harmonikou U nás na severu, točím kousek Jarkovi na video a posílám do Mariánek. Ať vidí, že i na Elbě se toulají mamuti a je tu s námi. Po chvilince přichází jeho odpověď: Jste skvělí, všechny moc zdravím. Čtu to všem nahlas a máme radost. Bylo to krásné a nesu si to sebou, stejně jako všichni kamarádi námořníci. V sobotu dopoledne se vracíme už na motor do Follonicy, kde se střídají posádky. Poslední koupačka, poslední společné foto z dronu na památku. Nemám ráda loučení, ani konce. Vím však, že jsem poznala další celoživotní lásku a chlap to není.
Vyklízíme kajuty, většinou stylem naházení všeho do tašek, stejně to vše půjde hned do pračky. Snažím se pečlivě prohledat všechny tajné skrýše a úložné prostory, abych nic nezapomněla. Jana s Liborem vyklízejí kuchyň, druhé posádce necháváme trochu špaget od oběda. Naši kuchaři odvedli skvělou práci – v autě cestou zpět hlasujeme, co nám nejvíc chutnalo, a shodujeme se, že asi výborná houbová bramboračka, i když vzhledem k podmínkám bylo excelentní opravdu všechno. V Mikulově společně potkáváme ještě jednou na obědě a já si dělám si legraci, že bych v příštím životě chtěla být vnoučetem u Homolů ze Slatinic. Zatímco Itálií a Rakouskem projíždíme rychle a bez potíží, za Mikulovem nastává klasické české peklíčko a do Olomouce postáváme v kolonách. Přijíždíme až před šestou večer. Dávám prát první pračku a jdu rovnou spát, v osm ráno mě čeká děkanát.
Děkuji!
Kapitánovi Kamilovi, že měl tu odvahu pozvat mě mezi zkušenou posádku a zajistil bezpečí po celou plavbu.
Honzovi Řihoškovi, že mě s Kamilem skrz námořnický ples seznámil. A taky za to, jak na lodi poctivě makal a ještě mu zbyla síla hrát na kytaru.
Šárince moji milované za téměř mateřskou péči a všechny společné salvy smíchu.
Terezce za to, že mě první noc v Udine uklidňovala a dodala mi odvahy.
Janě za její kuchařské umění, starostlivost a nadšení, kterým mě nejednou nakazila.
Liborovi za výborná jídla, jeho humor a neutuchající džentlmenství.
Standovi, že měl stále píseň na rtech a dobrou náladu.
Filipovi, že vše tiše zezadu jistil a byl všude tam, kde ho Kamil potřeboval.
Radkovi, že byl parťák do nepohody a nemusela jsem do hory sama.
Děcka, mám vás moc ráda!
Dovětek: Kapitán Kamil Andree se vydal na svou poslední plavbu za půlroku, 20.3.2024. Čest jeho památce!
