Virtuálky aneb „pěna dní“ jako věčná inspirace

V pondělí 8. února 2016 proběhl v Heligonce tematicky výjimečný koncert Jaromíra Nohavici s názvem Virtuálky. Věrní fanoušci si jistě vzpomenou na tři volně šiřitelná mp3 alba, která dal Nohavica v letech 2009, 2010 a 2012 k dispozici na své webové stránky. Pondělní koncert byl premiérou, na které zaznělo z celkového množství 150 asi 55 virtuálek napříč všemi třemi mp3 alby plus některé popěvky dosud nezveřejněné, nebo dokonce nikdy nehrané.

Pojďme si teď připomenout, co to vlastně virtuálka jako písňová forma je. Literární paralelu bychom mohli najít u publicistického žánru rozhlásku, vtipného veršovaného komentáře k nejrůznějším politickým, kulturním událostem nebo aktuálním otázkám, který byl umísťován v novinách na místě tradičního sloupku nebo fejetonu. Charakterizoval jej výrazný a nápaditý rým, někdy písňová forma a především vtip a lehký styl. První týdenní rozhlásky psal do Lidových novin Eduard Bass, kromě něj také Karel Čapek, Rudolf Těsnohlídek a po druhé světové válce zejména Josef Kainar, který tento žánr znovu oživil (sbírka Rozhlásky vyšla v roce 1971).

Na počátku koncertu Nohavica připomněl svůj nápad z léta 2009, kdy jej napadlo každou neděli večer napsat krátký popěvek, který komentuje „pěnu dní“ nebo události, které přinesl uplynulý týden. Tyto popěvky pak byly každé pondělí zveřejňovány na serveru Jany Dědečkové www.virtually.cz. Sám Nohavica virtuálky neztotožňuje se svými „klasickými“ písněmi, které posluchači znají z jeho alb, považuje je za specifické svým tvarem, tématem, hudební kompozicí i náladou, některé podařené více, jiné méně. Komentuje v nich to, co jej během týdne zaujalo (Modré čepice) nebo postihlo (Růže mezi trny), praštilo do očí ve světě veřejném (Na Bedřišce, Moja Moja), politickém (Letí vzduchem facka, Euročardáš) nebo osobním (Dneska prostě po celý den bylo hezky, Když na tebe leze rýma). Vzhledem k délce jednotlivých virtuálek zaznělo písní mnohem více než na klasickém koncertě. Návštěvníci Heligonky měli možnost poskládat si písničkové puzzle, jehož celkový obraz mohli spatřit až po skončení koncertu, kdy jim celý v hlavách dozníval. Některé virtuálky Nohavica občas zařazuje do programu svých recitálů – jedná se například o virtuálky Kdybych byl ředitel, Malé české blues aneb Dopredelepráce, Českopolská, Letěly bacily, U totemu tančí kmen nebo Bazaly. Téměř ke každé z písní Nohavica připojil komentář o okolnostech jejího vzniku, někdy podrobný, jindy pouze lehce nastíněný, neboť jak sám často uvádí, „mým písním určité tajemství sluší“. Osobně za nejsilnější vnímám virtuálky tematicky spojené s Ostravou a s časy minulými, s dobou, kdy porubská Hlavní třída byla pro všechny Leninkou – písně Když jsem tahal kačera nebo Chtěl bych zažít. Škoda, že písně situační převažovaly nad těmi lyrickými a nezazněly virtuálky jako Tečka, Pohlednice ze San Rema, V dobrém i špatném nebo Člověku často se v životě zdá.

Koncert byl oživen třemi písněmi mimo virtuálkové spektrum a také přítomností Nohavicova kolegy, polského akordeonisty Roberta Kusmierskeho řadách publika. První dvě písně – Kozel a U Příbora zazněly hlavně proto, aby si diváci měli možnost společně zazpívat (když už se na koncert Jaromíra Nohavici dostali), a jako závěrečná tečka zazněla napříč všemi generacemi známá Kometa, při níž se zpěv nesl celou Heligonkou. Virtuálkový večer byl v repertoáru nového ostravského klubu mezi ostatními Nohavicovými koncerty příjemnou změnou, zpestřením a ukázkou toho, jakou inspiraci nám život kolem nás neustále nabízí.

11.2.2016 Markéta Sýkorová

Zpět