Jméno Vladimír Merta snad není nutné blíže představovat ani mladším ročníkům. Všestranný hudebník, zpěvák, spisovatel, publicista, architekt a absolvent oboru filmová a televizní scénáristika na FAMU se ve středu 24. února 2016 představil v Heligonce na svém sólovém recitálu. Čerstvý sedmdesátník zde s ostravským publikem pomyslně oslavil své životní jubilem téměř tříhodinovým koncertem, na kterém dokázal, že má stále co nabídnout a do písničkářského důchodu se ještě zdaleka nechystá.
Celý koncert se nesl v příjemné uvolněné atmosféře, k čemuž dopomohl výborný zvuk a akustika, kterou Heligonka poskytuje. Merta se v klubu svého kolegy a hostitele Jaromíra Nohavici cítil zjevně dobře, prostor komentoval, vtipkoval (úvaha o angažování techniků zpěvačky Pink na dostavbu českých dálnic) a po celou dobu se snažil udržovat kontakt s publikem, jehož složení bylo velmi zajímavé – mohli jsme zde spatřit několik typických „baťůžkářů“, trampů a lidí, kteří sice vzhledově vyčnívali, ale o to pozornějšími byli diváky a zasvěcenějšími posluchači. Merta mezi písněmi vzpomínal na své zážitky spjaté s Ostravou, především na dětství strávené u babičky v Radvanicích a na svou brigádu na tehdejší NHKG, kde si chtěl vydělat na nového Harleye.
Po muzikantské stránce se Merta představil v několika polohách. Na samém počátku koncertu předstoupil před publikum v bílé košili pouze s fujarou, aby a capella zazpíval lidovou Keď som byl malučky. Poté na vysoké barové židli pokračoval svými nejznámějšími i méně známými písněmi s kytarou. Nechyběla jeho typická foukací harmonika, s jejíž manipulací měl během koncertu menší problémy, které však zvládl s nadsázkou a humorem sobě vlastním. Při některých písních Mertu doprovázel střídavě na klávesy nebo druhou akustickou kytaru mladý kolega Ondřej Fencl, který rovněž zazpíval dvě vlastní písně, při nichž jej pro změnu Merta výtečně doprovázel na saxofon. Aby hudebních nástrojů nebylo málo, Merta sebou kromě fujary a saxofonu přivezl také banjo a flétnu. Zazněly písně ze všech Mertových posledních alb, vyzdvihnout je třeba provedení písně Na dluh Bulatu Okudžavovi, Video 2000 nebo Kocovina. O tom, že Mertovy písně nejsou žádné typické odrhovačky, ale složité, intelektuální osobní výpovědi, do kterých se člověk leckdy složitě „prokousává“, svědčilo i vzorné ticho a soustředěnost, s jakou publikum vzácného hosta sledovalo. Dramaturgicky byl koncert sestaven tak, aby žádná atmosféra netrvala příliš dlouho – střídaly se hudební nástroje i žánry, blues, jazz, lidovky i styl Johnyho Cashe. Několik písní Merta zazpíval i v angličtině. Diváky přirozeně nejvíc potěšilo vtipné ostravské blues o hornících, které se ujalo nejen topograficky. Jako mírně rušivé působilo neustálé dolaďování kytar, občasné hledání v textech a prázdné pauzy, což však na celkovou kvalitu koncertu nemělo vliv. Prostředí Heligonky Mertovi svědčilo, publikum jej donutilo k několika přídavkům a můžeme říci, že své narozeniny oslavil v Ostravě důstojně a s pokorou člověka, který věděl a ví své.
26. 2. 2016 Markéta Sýkorová
Zpět